Místní názvy
Náves
NÁVES
Z historie víme, že obec Žatčany měla v roce 1790 tři ulice, nerozsáhlejší z nich, po obou stranách prostorné návsi, je ve Vlastivědě moravské z roku 1910 od Augustina Kratochvila uváděna jako Hlavní nebo také Náves. Pojmenování Hlavní se neujalo, pro ulici s prostornou návsí je přiléhavější Náves.
Poloha - Protáhlá náves s původními zemědělskými usedlostmi se směrem od jihovýchodu k severozápadu rozšiřuje a je ukončena prostorným parkem se školou, obchodem, hostincem, za ním dominantním památkově chráněným areálem starobylého kostela Nejsvětější Trojice s kaplí s. Maří Magdalény, obklopeného hřbitovem s kamennou ohradní zdí. Středem ulice vede státní silnice Slavkov - Židlochovice s odbočkou do Nesvačilky.
Historie zástavby - konec 18. století - Náves je nejstarší částí obce. Při číslování domů v roce 1771 zde stálo 22 domů, většinou zemědělských usedlostí největších sedláků v obci. Byli to půlláníci, jejich grunty čítaly kolem 9 ha polí (45 měřic). Průčelí širokých vedle stojících domů směřovala k silnici. Domy byly očíslovány souvislou řadou od čísla l (nyní p. Švarcová) a křižovatce k Újezdu bylo číslo 9 (ve 2. světové válce vybombardovaný dům Vágnerův), odtud se číslování vracelo po druhé straně číslem 10 (Lauterbachovi) po bývalý Jouzův obchod č. 16 (Sedláčkovi), pak přešla čísla na příčné domy od čísla 17 (Zvolský) po číslo 21 (Vymazal), a číslo 27 měl hostinec (Severovi).
Konec 19. století - Z dochované statistiky víme, že koncem 19. století stálo na Návsi 38 domů. Nové domy se stavěly od křižovatky na Újezd podél silnice do Nesvačilky. Náves se tak po obou stranách prodloužila až k sokolovně, říkalo se tam na horním konci.
Začátek 20. století - Volných stavebních míst na Návsi nebylo mnoho, do roku 1921 bylo v prolukách postaveno jen 6 domů, čímž byla Náves zaplněna. V roce 1921 měla původní Náves 45 domů.
Nové domy po roce 1960 - Počet domovních čísel na Návsi se začal zvyšovat, ale jen tím, že se velká stavení rozdělila na dvě části, polovina původního domu byla zbourána a na ni postaveny domy nové, většinou pro děti původních vlastníků: čísla 142 (Pirnerovi), 291 (Habigerovi), 9 (Vrzalová), 286 (Čumpovi), 263 (Kolaříkovi), 307 (Sekaninovi), 264 (Severová). Na polovině domu č. 13 je stavební místo.
Domy kolem Haltýře z bývalých Třebomyslic začleněny do Návsi
Na žatčanský park před školou navazoval do roku 1972 Haltýř - třebomyslický park se vzrostlými lipami a krásná kaštanová alej kolem silnice. Uprostřed Haltýře umožnil MNV přes odpor většiny občanů v roce 1972 postavit samoobsluhu. V roce 1992 byl Haltýř začleněn do Návsi, protože s ní vytváří jeden urbanistický celek.
Současnost - V roce 2006 čítá Náves 60 domů, z toho je 45 trvale obydlených se 123 obyvateli, je zde 7 veřejných budov a podnikatelských objektů, 8 domů je neobydlených. V průběhu 20. století byla v ulici zrušena 4 domovní čísla.
Živnosti v roce 1945
Kromě zemědělců, kteří hospodařili na svých usedlostech, byli na Návsi drobní živnostníci:
- obchodník s dobytkem Bedřich Sýkora č. 4 / nyní zde bydlí Jiří Sýkora
- kovář Antonín Konečný č. 31 / nyní Zdeněk Harvánek
- kovář František Lozart č. 49 / nyní Miloš Lozart
- potraviny Štěpán Čermák č. 86 / nyní František Poláček
- trafikant Emil Fiala č. 40 / nyní Vlastimil Stibor
- řeznictví a uzenářství Bohumil Kalvoda č. 87 / nyní Radomír Kalvoda
- řeznictví a uzenářství Josef Poláček č. 130 / nyní Valerie Poláčková
- smíšené zboží Ivan Jouza č. 16 / nyní Antonín Sedláček
- krejčovství Josef Zvolský / nyní Silvie Zvolská
- pekařství František Teplý č. 36 / budovu koupila obec a sbourala
Starostové a předsedové MNV
V ulici bydleli největší, majetní a vlivní sedláci, kteří bývali nejčastěji voleni za představitele obce.
Od roku 1850 do roku 1945 se ve funkci starosty obce vystřídalo 16 občanů z Návsi, většinou půlláníci:
- Jakub Kundera č. 7 (1852 - 1857)
- Josef Fiala č. 14 (1864 - 1872)
- Antonín Kundera č. 7 (1870 - 1879)
- Jan Čumpa č. 15 (1879 - 1883)
- Jakub Eliáš č. 6 (1887 - 1893)
- František Heger č. 7 (1893 - 1900)
- Jan Fiala č.14 (1900 - 1905)
- František Eliáš č. 6 (1905 - 1906)
- Rafael Lauterbach č.10 (1909 - 1913)
- Matěj Lauterbach č. 16 (1923 - 1933)
- Otakar Krupica č. 12 (1933 - 1945)
Předsedové MNV po roce 1945:
- František Lozart č. 49 - kovář (1946 - 1947)
- Josef Ondrůj č. 52 - dělník (1948 - 1949)
- František Holeček č. 48 - dělník (1949 - 1950)
- František Mertens č. 46 - dělník (1951 - 1956)
Památky
Náves je nejstarší a největší historickou částí obce, je na ní soustředěno nejvíce památek a veřejných budov. Dominantu tvoří památkově chráněný areál starobylého kostela Nejsvětější Trojice s kaplí sv. Maří Magdalény, hřbitovem a před ním nejstarším pamětním křížem v obci. Uprostřed parku nechala bohatá vdova Rosálie Hedrichová v roce 1872 postavit sousoší Nejsvětější Trojice, v parku před školou stával od roku 1950 do roku 2001 Pomník padlých (pro špatný technický stav byl demolován). Nový Památník obětem válek pořídilo zastupitelstvo obce v roce 2005 podle návrhu akademického sochaře Jiřího Sobotky. Děkovný kříž u sokolovny z konce 19. století je darem tehdejšího starosty obce Antonína Kundery.
Veřejné budovy
Dvoutřídní základní škola byla postavena na č. 20 v roce 1893. Na Severově hospodě býval dříve obecní dům (rathaus), obec jej v roce 1794 prodala. Obecní úřad býval do roku 1991 na čísle 93, pak se přestěhoval na Ovčírny. Na místě nynější orlovny byla Adlerova hospoda, v roce 1925 ji koupil Spolek pro postavení a udržování spolkového domu, v ní také působila jednota Orla. V roce 1934 byla nevyhovující budova zbourána a za 4 měsíce téhož roku postavena nová v dnešní podobě.
Chlévy pro obecní býky
Bývalý obecní úřad na č. 93 byl postaven v r. 1911(nyní knihovna).
Polovina byla určena k úřadování a jako příležitostná noclehárna, ve druhé části byly postaveny chlévy pro obecní plemeníky. Chlévy byly zrušeny v roce 1953, rekonstrukcí pak vznikla zasedací síň pro MNV.
Trafika uprostřed návsi
Po 1. světové válce si postavil válečný vysloužilec Ferdinand Krása před nynějším domem Antonína Sedláčka č. 306, (ve kterém tehdy býval obchod smíšeným zbožím Matěje Lauterbacha a od roku 1932 obchodníka Ivana Jouzi) poblíž silnice trafiku. Byl to jednoduchý zděný domek s nápisem TRAFIKA vyznačený světlou barvou střešní krytiny. Trafika byla zbourána kolem roku 1932.
Haltýř
Tak se říkalo velkému prostranství před orlovnou, třebomyslické návsi, kde je nyní postavena samoobsluha. Po okraji bylo několik dlouholetých lip, u silnice krásná kaštanová alej. Na volné ploše návsi se pořádaly obecní slavnosti, např. hody, divadla v přírodě, dětské dny, dožínky. Přes odpor většiny obyvatelstva prosadil MNV v parčíku stavbu samoobsluhy (postavena v r. 1972). Obec tím přišla o historické shromaždiště s nenahraditelnou zelení.
V hospodě se cvičilo
Když byla založena v r. 1910 TJ Sokol Žatčany, nebyl v obci ještě žádný veřejný společenský sál. Členové jednoty si upravili část hostince u kostela (nyní byt paní Severové) na provizorní tělocvičnu, ve které se cvičilo především na nářadí. Přímo v sále hostince se hrávala divadla. Postavením sokolovny v r. 1922 provizórium skončilo.
Studna ,,Brblena“
Kronikář Josef Zezula zaznamenal, že v roce 1900 byla vedle nynější samoobsluhy vykopána obecní studna, která dostala přezdívku ,,Brblena“. To proto, že když se kopala, byli okolo bydlící občané povinni na ni přispívat. Všichni na to placení brblali. Studna sloužila jako zdroj vody v případě požáru. Dříve tam byla dřevěná vysoká pumpa, nyní je studna přikryta betonovou deskou.
Hegerovi z č. 7 označeni za kulaky
Hegerovi byli největšími sedláky v obci. Velké hospodářské budovy potřebovalo nově založené JZD. Majitelé Josef a Miloš Hegerovi byli prohlášeni za vesnické boháče (kulaky), v roce 1952 odsouzeni jako nepřátelé lidu na 2 roky do nápravného zařízení, k propadnutí majetku a jejich rodinným příslušníkům (paní Hegerová a syn Vladimír) zakázán pobyt v obci a okrese Slavkov. Budovu dostalo do trvalého užívání JZD, hospodářská stavení adaptovalo na kravín. Po roce 1989 byli Hegerovi plně rehabilitováni, majetek jim byl vrácen, usedlost později prodali Ing. Zdeňkovi Svobodovi na podnikání.
Hasičská zbrojnice
Stará hasičská zbrojnice (sklad) stávala na rozhraní dřívějších samostatných obcí na Haltýři. Do zbrojnice se vjíždělo vraty ze Žatčan, dveřmi se vycházelo do Třebomyslic. V roce 1932 byla přestavěna. V roce 1996 postavena na Ovčírnách zbrojnice nová, obec budovu prodala podnikateli Petru Procházkovi č. 30.
Rekonstrukce Návsi
Před rekonstrukcí byla ulice s parkem před školou ve velmi neutěšeném stavu. Velká proměna začala v roce 1994 obnovením lipové aleje po obou stranách ulice. O rok později byla provedena velká rekonstrukce středové části, nežádoucí stromy byly zlikvidovány, založeny nové trávníkové plochy a živé ploty, zrušena průjezdní vozovka přes park, vydlážděno kruhové prostranství uprostřed parku, zřízeno dětské hřiště, vydlážděny chodníky, vyasfaltovány a vydlážděny přilehlé komunikace. Celý prostor se stal klidovou a odpočinkovou zónou. V letech 1997 - 1998 probíhala rekonstrukce chodníků v celé ulici, na návsi byla postavena nová autobusová čekárna. Jak se po letech ukazuje, byla rekonstrukce parkové části Návsi jednou z nejlepších investic obce. Náves je hezká, slouží k odpočinku a zábavě všech občanů.
Napsal v r. 2007 Josef Sedláček, kronikář obce
Újezdská
ÚJEZDSKÁ
Název
Ve Vlastivědě moravské z roku 1910 sepsané Augustinem Kratochvilem se dočítáme, že tato ulice byla pojmenována NOVÁ nebo také ÚJEZDSKÁ. Název Nová vychází ze skutečnosti, že z letech 1897 - 1901 byly po levé straně ulice postaveny nové domy číslo 71 - 77, předtím tam bylo pole. Také se jí lidově říkalo KOZÍ, pravděpodobně proto, že se v tamních chaloupkách hojně chovala tato domácí zvířata. Názvy Nová nebo Kozí se už neužívají, teď jí říkáme Újezdská (K Újezdu).
Poloha
Ulice začíná v oblouku křižovatky státní silnice do Újezda, po levé straně končí nově přestavěným domem z bývalé zámečnické dílny Richarda Osičky, po pravé straně končí domem číslo 59 (Miroslav Tichý), potom následuje park na Dolech. Ulice je plně zastavěna.
Historie zástavby
nové domy:
- do roku 1771 nestál v ulici žádný dům
- 1790: 3 domy (po pravé straně č.p. 32, 33, 34)
- 1890: 3 domy (po pravé straně č.p. 47, 57, 59), celkem 6 domů
- 1921: 1 dům (po pravé straně č.p. 69) celkem 7 domů
- 1921: 10 domů (nová výstavba po levé straně č.p.70,71,72,73,74,75,76,77,84,85), celkem 17 domů
- 1950: 17 žádná výstavba / celkem 17 domů
- 2006: 6 domů (č.p.281,292,296,297,299,301), 2 domy č.73 a 77 zbořeny / celkem 21 domů
Do roku 1921 byla ukončena výstavba všech domů po pravé straně ulice, začátkem 20. století vzniklo na levé straně 10 nových domů. Nová výstavba na bývalém hřišti na kopanou začala v roce 1976, bylo postaveno 6 jednoposchoďových vilek. Ulice je nyní plně zastavěna.
Současnost
V roce 2006 je v ulici 21 domů, z nich je 14 trvale obydlených s 49 obyvateli, 7 domů je neobydlených, 2 domy byly zbořeny (č. 73 a 77).
Při náletu v roce 1945 vyhořely 2 domy
Při přechodu fronty týden před osvobozením obce, 15. dubna 1945, zaútočilo sovětské letectvo na pozice německých vojsk soustředěných přímo v naší obci. Při náletu vyhořel domek Václava Lauterbacha č. 74 a stařečka Oharka č. 75.
Podnikání
V minulosti byl na č. 84 obchod se smíšeným zbožím Boženy Sedláčkové a na č. 76 krejčovství hluchoněmého Josefa Vágnera.
Doly
Jak už bylo zmíněno, za posledním domkem po pravé straně silnice k Újezdu se stékaly dešťové vody z horní části obce do dvou rybníčků. Většímu, podél státní silnice, se říkalo Velké Doly, menšímu jižně za ním, odděleného hrází, Malé Doly. Oba byly propojeny betonovým potrubím. Z Velkých Dolů odtékala při zvýšené hladině voda kanálem pod silnicí do bývalé mlýnské strouhy. Na hrázi kolem silnice bylo stromořadí, na protější stráni hustý porost akátů a keřů. Za strání vedla polní cesta a za ní se začala stavět pravá strana nově vznikající ulice Kousky.
Ve Velkých Dolech se v letních měsících dalo ještě do roku 1945 koupat, ale dno bylo bahnité, voda sahala po pás. Také byly využívány zemědělci, např. k namáčení slaměných povřísel o žních, umývání koní či k zatahování rozeschlých lejt na močůvku. V zimě se na Dolech bruslívalo a hrával se hokej, Malé Doly patřily dětem. Až dosáhl led určité síly, ledovalo se, tzn. že přišli najatí dělníci místního řezníka Bohumila Kalvody a sekyrami vysekávali ledové kvádry a odváželi je povozem do jeho prostranné chladírny masa. Led se v chladírně dařilo uchovávat až do jara. Druhý řezník v obci Josef Poláček v Třebomyslicích měl pro tento účel vyhrazen Hranečnický rybník.
Doly byly od hřiště na kopanou odděleny státní silnicí na Újezd. Při utkáních se často stávalo, že míč spadl do Dolů. Než se podařilo míč z vody vylovit, musela být hra přerušena (chudý sportovní klub na druhý míč neměl).
Doly byly v roce 1961 při rekonstrukci silnice na Újezd (nový most, napřímení silnice, asfalt) zavezeny zeminou z rozebraného kopečku před křižovatkou k sokolnickému nádraží. Ještě před tím bylo na Dolech položeno potrubí dešťové kanalizace ulice Kousky. V roce 1975 vysázeli myslivci na Dolech park, v posledních letech je pravidelně udržován.
Obecní mostní váha
Na konci ulice, přibližně tam, kde teď stojí dům Jaroslava Osičky, vybudovaly v roce 1940 společně Žatčany a Třebomyslice podle stavebního plánu zednického mistra Josefa Rujbra z Třebomyslic obecní váhu. Sloužila zemědělcům k vážení dobytka a zemědělských produktů. Váhu obsluhovala paní Otřísalová z hostince přes silnici naproti. Po založení JZD v roce 1950 až do vytvoření nového hospodářského střediska ve Dvoře (1956) používalo váhu družstvo. Potom byla váha zbořena.
Hřiště na kopanou
Fotbalové hřiště na Stání si zřídil Sportovní klub v roce svého založení 1921. Hřiště se rozprostíralo směrem od silnice podél stodol do míst dnešních garáží. Jedna branka byla postavena u silnice na Újezd, tedy ve stavební čáře ulice Újezdské. Přes severní část hřiště vedla veřejná záhumenní cesta a stávalo se, že se muselo utkání i přerušit, aby povoz mohl po cestě projet. O žních se na hřišti mlátilo obilí. Hřiště bylo malé, nevyhovující. V roce 1949 se fotbalistům splnilo přání mít hřiště odpovídající jejich představám. Byla jim přidělena parcela pod kostelem, po úpravách se 10. dubna 1949 na novém hřišti hrálo první utkání. Staré hřiště nebylo řadu roků nijak využíváno, až v roce 1974 prodal MNVpozemek na stavební parcely.
V roce 2007 napsal Josef Sedláček, kronikář obce
U Dvora
U DVORA
Název vychází z historické skutečnosti, že na samém západním konci vesnice stával panský dvůr, v roce 1877 jej koupilo Biskupství brněnské, teď je ve správě Pozemkového fondu. Celému okolí panství se říkalo u dvora, odtud je převzato do názvu ulice.
Poloha: Ulice začíná Rychlíkovým domem č. 253 za autobusovou čekárnou a končí u objektu dvora.
Nejstarší zástavba - samota
V dřívějších dobách nebyly v místě žádné domy, pouze samota s mlýnem Na hrázi poháněným vodou z rybníka. Když byl v roce 1834 rybník vypuštěn, byly ke zrušenému mlýnu postaveny hospodářské budovy a továrna na sušení čekanky a řepy. Samota, jako součást Žatčan, dostala popisné číslo 28. Až po roce 1890 se samota rozrostla o jeden bytový dům s číslem 80, to když byla továrna na čekanku zrušena a budova přestavěna na byty pro pracovníky zemědělského dvora (dnešní bytovka ,,Bílý dům“).
V roce 1937 byly po levé straně ulice postaveny 2 domy:
číslo 245 - František Mandelík (nyní Růžičkovi)
číslo 247- Jan Rozprým (nyní Klíčovi).
Po roce 1945 připadl biskupský dvůr státu, hospodařily na něm státní statky, které pro své zaměstnance postavily dřevěný dvojdomek. Když statky přestaly v obci působit, domek si koupili nynější vlastníci:
číslo 250 - Lubomír Lauterbach
číslo 251 - Josef Cagaš.
Od roku 1960 se ulice začala rychle rozrůstat. První vilku č.253 postavil Květoslav Rychlík, postupně vedle něho bylo po pravé straně ke dvoru postaveno dalších 7 domů. Tím byla pravá strana ulice zastavěna. Po levé straně si první vilku postavil v roce 1979 Gabriel Lauterbach č. 293, dalších šest novostaveb vzniklo do roku 1997.
Současnost: V ulici je koncem roku 2006 22 domů, z toho je 18 trvale obydlených s 75 občany, v jediném bytovém domě obce č. 80 žije 13 občanů. Před dokončením je nová vilka Pavla Domši z Brna. V bývalém biskupském dvoře má sídlo ZD a další 4 podniky, areál bývalého střediska živočišné výroby a zahradnictví naproti směrem k Ropě se postupně rozprodává, vzniká zde podnikatelská zóna.
Předsedou MNV byl 14 let (1976-1990) František Svoboda z č. 260, původním povoláním dělník.
Kulturní památkou slavkovského bojiště je bývalý mlýn Na hrázi, v jehož štítě je zazděno pět dělových koulí z napoleonské války. Kromě nové střechy je objekt ve špatném stavu. Pozemkový fond nechce do oprav investovat, čeká jak dopadnou církevní restituce.
V roce 2007 napsal Josef Sedláček, kronikář obce
Šanhaj
ŠANHAJ
Název
Nepodařilo se dosud zjistit, jak název ulice vznikl. Možná někdo ze žertu přirovnal stavby malých domečků k předměstí čínského velkoměsta Šanghaj a název se ujal.
Poloha
Katastr bývalé samostatné obce Žatčany neumožňoval rozšiřování výstavby v návaznosti na již existující domy, protože byl uzavřen katastrem bývalých Třebomyslic. Zatímco Třebomyslice měly dostatek stavebních míst a rychle se rozrůstaly, v Žatčanech se nemělo kde stavět. Žatčany stagnaci obce řešily tím, že rozprodaly v odloučené části vlastní pozemky v trati Kněžovky za symbolickou cenu 1 Kč za metr na bytovou výstavbu. Tak vznikla postupně od roku 1935 asi 200 metrů od hlavní silnice v jedné řadě skupina 5 malých domků.
Zástavba
První začal na Šanhaji stavět Barnabáš Poláček v roce 1935, téměř současně s ním a vedle něho František Lauterbach „Rus“, o rok později, v roce 1936 Josef Formánek a Josef Vágner. Poslední dům, nejblíže k silnici, postavil v roce 1938 Jan Lozart. Domy byly jednoduché, dveřmi se vcházelo do síně, vpředu byla světnice, za ním kuchyňka, vzadu drobné hospodářské stavby. K domům vedla nezpevněná polní cesta, za deště blátivá.
Domy (uveden původní vlastník / nynější vlastník):
č.p. 241 z r.1935 - Poláček Barnabáš / Andrlík Václav
č.p. 242 z r.1935 - Lauterbach František / Koudelka Jan
č.p. 243 z r.1936 - Formánek Josef / Hladký Václav
č.p. 244 z r.1936 - Vágner Josef / Šafránková Božena r.Vágnerová
č.p. 246 z r. 1938 - Lozart Jan / Klíč Josef a Čermáková Petra
Všechny domky byly postupně přestavovány, rozšiřovány a modernizovány, vozovka byla zpevněna a vyasfaltována, domy plynofikovány, zaveden telefon, kabelová televize a obecní vodovod. V parčíku před domy byla vyhloubena veřejná obecní studna. Domky jsou nyní udržovány, předzahrádky pěkně upraveny. Ulice je tichá, neprůjezdná, bez dopravního ruchu.
Současnost
V lokalitě je 5 domů, z toho 4 trvale obydlené s 13 občany, Hladkého domek slouží jako rekreační chalupa. V lokalitě zahájil v roce 2005 novostavbu Pavel Kyzlink z Brna, v roce 2006 se začaly stavět 2 další domy místních občanů:
č.p. 292 - Růžičkovi
č.p. 293 – Lízalovi
Na dalších pozemcích jsou vhodná stavební místa.
Osobnost
V domě č. 243 bydlel P. Antonín Hladký, salesián. Narodil se 2.11.1926 ve Znojmě, za války se jeho rodina přestěhovala do Žatčan. Na kněžství se připravoval v letech 1946 - 1963. Mezitím byl 3 roky na vojně u PTP, v roce 1957 odsouzen na 9 měsíců do vězení za ,,spolčování proti republice“. V roce 1963 přijal tajné kněžské svěcení. Primici v obci měl až v období určitého politického uvolnění v letech 1968 - 1969. Celý život působil v severních Čechách, zemřel 1.11.2005 ve věku 79 let. Pochován je mezi spolubratry na Ústředním hřbitově v Brně.
Požár v roce 1944
Koncem roku 1944 vyhořely domy Formánkův a Vágnerův, když paní Formánková neopatrně manipulovala petrolejovou lampou na půdě s uskladněným senem, a požár se rozšířil i na sousední dům.
Válečné škody
Při přechodu fronty za 2. světové války byla v polích kolem Šanhaje soustředěna německá vojska, která se stala terčem bombardování sovětského letectva. Těžké bomby zcela zničily Poláčkův a Lauterbachův domek, s nimi sousedící domek Formánkův byl značně poškozen. Po válce byly domky provizorně obnoveny. Formánkův dům později původní majitel prodal Josefu Hladkému, ten poškozený domek zboural a postavil si tam domek nový.
V roce 2007 napsal Josef Sedláček, kronikář obce
Kousky
KOUSKY
Název
O názvu této ulice nejsou ve starších písemnostech žádné informace. Odvozuje se od krátkých polí nazývaných Kousky, na kterých jsou domy na pravé straně ulice ve směru od sokolovny postaveny.
Poloha
Domy po levé straně vozovky byly součástí samostatných Žatčan. Na malých parcelách je sedm různě uspořádaných domků - nemají zahrady.
Na pravé straně si stavěli domy v souvislé řadě občané bývalých Třebomyslic. 
Začínají domem Jana Zezuly č. 176, končí bývalým hostincem Anny Otřísalové č. 178 (nyní Jiří Bínek). K domům patří rozlehlé oplocené zahrady zakončené polní cestou.
Zástavba
Na žatčanské straně byly koncem 19. století postaveny 4 domky, další 3 čísla vznikaly v letech 1929 - 1931. Potom už se nemělo kde stavět. Původní dům č. 70 byl v loňském roce zbourán, staví tam nový Vlasta Korunková, stejně tak na demolovaném domě č. 239 vyrůstá novostavba, jejímž novým majitelem je David Cupák z Újezda. Na třebomyslické straně bylo v období 1895 - 1921 postaveno 5 domů. Dalších 5 domů vzniklo do roku 1950, nejnovější výstavba 5 domů byla skončena do roku 2006.
V současnosti
je v ulici 21 domů, z toho 15 trvale obydlených s 47 obyvateli, 2 jsou v rekonstrukci, 1 slouží k rekreaci, 3 nejsou obydleny a 1 je využíván k podnikání. Po pravé straně ulice jsou dvě proluky, kde by se ještě mohlo stavět.
Živnostníci v roce 1945
Hostinec Anna Otřísalová č. 178
Doly
Mezi domy ulice býval mělký rybníček nazývaný Doly, do něhož vtékala povrchová voda z horní části obce. Voda v něm nebyla čistá, v zimě se tam bruslilo, v letních měsících jej využívali zemědělci (pro kačeny a husy, máčení povřísel, čištění vozu, umývání koní a krav a j. V roce 1961 byly Doly zavezeny, na místě zbudovali myslivci park, současně byla položena pro Kousky dešťová kanalizace. Přes Kousky vedla tehdy jen částečně zpevněná vozovka, v roce 1964 byla zrekonstruována a povrch vyasfaltován. Protože je vozovka jen 3 m široká, je ve směru od sokolovny jednosměrná.
V roce 2009 napsal Josef Sedláček, kronikář obce
Nesvačilská
NESVAČILSKÁ
Název
se odvozuje od domů stojících kolem státní silnice směřující do Nesvačilky.
Poloha
Ulice začíná zleva od domu č. 180 Jaroslava Kalvody a končí domem č. 276 (původně chatou) mimo hlavní silnic za domem Miloslava Osičky č. 232, po pravé straně začíná domem č. 212 rodiny Zrzových (předtím Ludmila Táborská) a končí domem Dobromily Kozákové č. 255.
Zástavba do roku 1921
Je to poměrně ulice nová, ve které nestál v roce 1890 ani jediný dům. Nejdříve se začalo stavět po levé straně budoucí ulice. První dům s číslem 180 postavila rodina krejčího Františka Poláčka, postupně do roku 1921 vzniklo 13 domů, poslední z nich postavil tesař Jan Blažek s číslem 194 (nyní Josef Škorpík).
Do roku 1950
Ulice se rychle rozvíjela, do skončení 2. světové války bylo postaveno dalších 19 domů, stavební místa byla téměř vyčerpána.
Nové domy v druhé polovině minulého století
Čtyři novostavby vznikly na místě bývalé zámečnické provozovny Bohumila Krejčího:
č.p. 198 - Opluštil Bořivoj
č.p. 277 - Osička František
č.p. 284 - Tichý Oldřich
č.p. 290 - Simandl Zdeněk
Dva domy si na volných parcelách po pravé straně ulice postavili:
č.p. 255 - Dobromila Kozáková
č.p. 280 - Miroslav Husák (nyní Ing. Lukáš Jurečka)
a další 3 vznikly rozdělením stávajících domů nebo rekonstrukcí nebytových prostor.
Současnost
V roce 2007 je ulice plně zastavěna a čítá 41 domů, v 33 obydlených žije 115 občanů, 4 domy jsou obývány přechodně, 3 nejsou způsobilé k bydlení, 1 dům je sokolovna.
Sokolovna
byla postavena na darovaném pozemku obcí třebomyslickou v roce 1922 podle projektu rodáka a člena jednoty Václava Dvořáka, pozdějšího významného brněnského stavitele. V roce 1927 byla přistavěna sborovna. V dřívějších dobách byla často využívána ke společenským událostem (plesy, taneční zábavy, divadla, besídky), nyní slouží převážně jako tělocvična, koncem každého roku zde pořádá TJ Sokol dětská divadelní představení.
Živnosti v roce 1945
mlékařství Jan Chmelík č. 186
zámečnictví Bohumil Krejčí č. 223: Dílna stála vedle jeho domu, majiteli se říkalo “továrník“. Jako jeden z prvních v obci měl auto. Na místě provozovny stojí nyní 4 vilky.
automechanik Antonín Machovský č. 202
sběrna vajec Ludvík Kalvoda č. 193
Samostatné budovy pro podnikání ani pamětihodnosti se v ulici nenacházejí.
Předsedou MNV byl krátkou dobu v roce 1948 Antonín Machovský z č. 202.
V roce 2007 napsal Josef Sedláček, kronikář obce
Ovčírny
OVČÍRNY
Název
V r. 1573 byly Žatčany majetkem Hanuše Haukvice z Biskupic a ten tehdy nechal zpracovat soupis majetku źatčanského panství. Podstatnou část výnosu vrchnostenského hospodářství tvořil ovčín, v němž se chovalo 1.600 ovcí. Podle stájí pro ovce - ovčíny či ovčírny - kde ovčíny stávaly, byla v těch místech nazvána pole vedoucí od cesty směrem na jih, k nynějšímu rybníku. Název polní tratě Ovčírny se přenesl do názvu ulice.
Poloha
Ulice odbočuje od státní silnice místní komunikací mezi Rybovým stavením č. 105 a nově postaveným Zapomělovým domem č. 106 a vyúsťuje u sokolovny. Po levé straně ke Kalvodově uličce byla lemována stodolami bývalých velkých sedláků (dnes je jich asi polovina zbourána), ve vrchní části menšími stodůlkami dřívějších drobných zemědělců. Po levé straně stojí jediný dům č. 97 (Zapomělovi). Pravá strana začíná vilkou rodiny Habigerovy č.279, končí domem č. 240 manželů Gregorových a nad ním vilkou č.278 rodiny Michlovy.
V ulici se začalo stavět až po 1. světové válce
Skupina 7 malých domků po pravé straně naproti Kalvodovy uličky vznikala v letech 1924 - 1939. Majitelé domů byli většinou nemajetní dělníci, domky nejsou veliké, v té době měly obyčejně jen kuchyni a 1 pokoj, některé měly vjezd do malého dvorku pro drobné hospodářství. V kat. území bývalých Třebomyslic byly v meziválečném období postaveny 3 domy.
Nové výstavba
moderních vilek začala po 2. světové válce. Vzniklo 7 domů a před dokončením je novostavba Michala Habigera. V ulici je ještě řada volných parcel k další výstavbě.
Veřejné budovy
Mateřská škola s kapacitou pro 35 dětí se školní jídelnou pro 50 strávníků. byla na Ovčírnách postavena v roce 1982. Nutnost nové školky vyvstala z toho, že adaptovaná MŠ na starém OÚ v Třebomyslicích pro větší počet dětí nestačila, ani neodpovídala školským požadavkům. Stavba nové MŠ trvala 2 roky, byla prováděna svépomoci (akce Z), bylo na ní odpracováno 28.900 brigádnických hodin.
Nový obecní úřad s hasičskou zbrojnicí stavěla firma IMOS Brno od října 1995 do června 1996 na volném pozemku vedle MŠ. 
Pro stavbu nové budovy bylo rozhodující, že stará hasičská zbrojnice na Návsi byla velice malá a když si hasiči v roce 1995 pořídili cisternovou automobilovou stříkačku T 148 CAS, neměla být kde garážovaná. Také starý obecní úřad na Návsi č. 93 byl ve špatném stavu, jeho rekonstrukcí by se nevyřešil problém hasičské zbrojnice. Sdružená budova má v přízemí 2 stání pro hasičská auta, klubovnu a sociální zařízení. Pro OÚ jsou v podkroví 2 kanceláře, zasedací místnost, kuchyňka a sociální zařízení.
Současný stav
V roce 2009 je v ulici 19 domů, z toho 14 obydlených domů s 40 občany, 2 veřejné budovy, 1 domek je využíván jako rekreační chalupa, 2 jsou neobydleny.
Živnostníci v roce 1945
švec Albert Kalvoda č. 204
Blátivá cesta
Projíždět po vozovce na Ovčírnách v době dešťů nebylo až do roku 1982 jednoduché. Cesta nebyla zpevněna, kanalizace neexistovala. Voda stékala z mírného návrší směrem od sokolovny do rovinné části, tam se zadržovala, vytvářela vodní plochy a bahno. Kanalizace a zpevněná asfaltová vozovka byla řešena teprve při stavbě MŠ.
Habigerova skala
Tak se říkalo malé pískovně v poli za dnešním domem Václava Habigera ml., kde se příležitostně těžil štěrk. Materiál se kopal a nakládal na koňské povozy ručně. Děti z okolí si v lomu často hrávaly, v zimě se po cestě vedoucí svahem do vytěženého místa sáňkovalo. Při přechodu fronty za 2. světové války byli v lomu zakopáváni mrtví koně vojsk.
Transformátor
Při elektrifikaci obce v roce 1928 byl postaven za Zapomělovou stodolou zděný transformátor, jediný v obci. Při rekonstrukci elektrické sítě v roce 1969 byl zbořen a nahrazen třemi otevřenými transformátory (u mlýna, Zahrady, Ovčírny poblíž sokolovny).
Poslední bubeník obce
V domku s nynějším číslem 248 (Hemalovi) bydlel poslední žatčanský obecní sluha a bubeník Ferdinand Krása, společenský, veselý človíček menší postavy. Na tanečních zábavách nechyběl u žádné legrace. Pamětníci vzpomínají, jak chodíval po Žatčanech a bubnováním na malý bubínek vyhlašoval obecní zprávy: ,,Na vědomost se vám dává, ...“. Když byl nemocný nebo jinak neschopný služby, zastupovala ho v bubnování jeho rázná manželka Matylda.
V roce 2009 napsal Josef Sedláček, kronikář obce
Třebomyslická
TŘEBOMYSLICKÁ
Ves Třebomyslice vznikla po rozdělení a rozprodání pozemků vrchnostenského dvora. Založil ji v roce 1785 olomoucký krajský hejtman svobodný pán Dubský, který pocházel z jihočeské vesnice Třebomyslice. Pět let po založení měly Třebomyslice již 40 domů, z toho 31 na nynější ulici Třebomyslické kolem hlavní silnice, 9 domků bylo na Zahradách. Později vznikaly v Třebomyslicích ulice Nesvačilská, pravá část Kousků a Ovčíren.
Název
ulice vychází z historického pojmenování obce před sloučením se Žatčanami.
Poloha
Do Třebomyslické ulice počítáme domy po levé straně od středu obce od č. 101 (Miroslav Richter) po dům č. 201 Vlastimila Krupici, po pravé straně od domu č. 237 Petra Janečka k bývalému Rychlíkovu mlýnu č. 165. Ulice vede po obou stranách státní silnice Slavkov - Židlochovice. Domy stojí čelně a blízko této frekventované komunikace.
Stará zástavba
V roce 1826 bylo v ulici 26 domů. Po levé straně postupovaly (podle původního číslování) od čísla 1 (Miroslav Richter) k číslu 12 (Stanislava Hegerová), pak se po druhé straně vracely od č.48 (Michal Černý) ke středu obce.
Z dochovaných jmen některých původních usedlíků je zřejmé, že Třebomyslice kolonizovaly německé rodiny, podle historických pramenů z okolí České Třebové, Litomyšle a Králík, které se časem počeštily (Kraupner, Citrport, Šponer, Vinkler, Weis, Heger, Štouder, Unrajch, Lauterbach). V roce 1890 bylo v ulici napočítáno 34 domů.
Po 1. světové válce
se stavělo po pravé straně ulice až ke mlýnu, později se ulice doplňovala domy po levé straně až k poslednímu domu č. 201 patřícímu Vlastimilu Krupicovi. Tím byla ulice prakticky celá zastavěna. Jediný nový dům (vilku) si postavili v proluce mezi domy č. 179 (Jaroslav Haman) a č. 200 (Božena Trdá) manželé Zapomělovi až v roce 1986. Rodina Rychlíkova si zrekonstruovala bývalý mlýn na obytné stavení č. 265.
Současnost
Koncem roku 2008 čítá ulice 58, z toho 47 obydlených se 153 občany, neobydlených je 10, v č. 111 má sídlo podnikatel Miloš Osička. V ulici nejsou další volná stavební místa.
Živnosti v roce 1945
truhlář Karel Michl č. 123
holič Tomáš Kalvoda č. 118
obchody Ludvík Teplý č .115, Anna Zezulová č. 233
elektrikář Karel Hruška č. 111
hostinec Antonín Halm č. 153
kolář Josef Sedláček č. 183
mlynář Antonín Rychlík č. 165
pískovna Klement Sýkora č. 167, Ladislav Fiala č. 102
pekař Petr Brabenec č. 124
V socialistickém režimu tyto živnosti zanikly.
Veřejné budovy
v ulici nejsou. V samostatných Třebomyslicích sídlil na č. 111 obecní úřad a obecní knihovna (nyní podnikatel Osička). V hospodářské části budovy se chovali obecní býci a kozli. Po sloučení obcí sloužila přechodně jako byt, v roce 1966 byla zrekonstruována na mateřskou školu, která zde působila až do postavení nové školy v roce 1982.
Hřbitov Církve českobratrské evangelické
stojící na konci ulice, byl založen v roce 1856, je na něm 21 hrobových míst, hroby zde má 15 rodin, na náhrobcích je zapsáno 60 jmen. Původně byl rozložen po celé ploše pozemku, v roce 1940 byl rozšířen, hroby přesunuty k ohradní zdi, uprostřed vede cesta, na jižní straně je márnice. Hřbitov je dobře udržován.
Starostové a předsedové obce z ulice
1859 - Mates Heger č. 112 (nová čísla po přečíslování)
1879 - Karel Binek č. 109
1892 - 1894 Josef Lorenc č. 103
1897 - 1890 Benedikt Habiger č. 101
1900 - 1903 Arnošt Král č. 125
1903 - 1909 Bruno Lauterbach č. 104
1919 - 1923 Rafael Florián č. 114
1923 - 1933 Josef Fiala č. 102
předsedové MNV Třebomyslic
1945 - 1946 Antonín Rychlík č. 165
1946 - 1948 Oldřich Zapoměl č. 106
předsedové MNV sloučené obce Žatčany
1950 - 1951 Josef Švehla č. 219
1957 - 1958 Ing. Milan Ryba č. 171
1972 - 1976 Marie Černá č. 168
starosta
1998 - 2006 Ing. Oldřich Zapoměl č. 302
V roce 2008 napsal Josef Sedláček, kronikář obce
Zahrady
ZAHRADY
Název
se odvozuje od polních tratí Velké Zahrady a Malé Zahrady na západní straně ulice.
Poloha
Klidná ulice po obou stranách místní komunikace začíná za samoobsluhou domkem č. 136 (dříve Vlasty Urbánkové), potom se rozvětvuje vpravo na Malé zahrady, vlevo na Velké zahrady, dva domky jsou zastrčeny v přilehlých uličkách. V přímém směru vyúsťuje na státní silnici u domu Jiřího Fialy, odbočením vlevo před koncem ulice se dostaneme kolem domu Radomíra Lejsky znovu na tutéž silnici.
Stará zástavba
vznikla po východní (levé) straně ulice po založení Třebomyslic v roce 1785. Ze záznamů kronikáře Josefa Zezuly se dovídáme, že v roce 1826 žilo v ulici 15 rodin. Dalších 6 domů bylo postaveno do roku 1921.
Nová výstavba
na západní (pravé) straně ulice začala až v roce 1937, když si zde postavili
vedle sebe domy Vilém Teplý č. 230 (nyní Antonín Mrkvica) a č. 231 Josef Bínek č. 231 (nyní Anna Jedonková).
Velký rozmach výstavby
nastal až po roce 1945. Do roku 2005 se zde postavilo v jedné řadě 15 nových domů a další dům číslo 285 Františky Veselé na levé straně zástavby po přestavbě původní stodoly u domu č. 13 Vladislava Veselého.
Současný stav
V lokalitě je 35 domů, z toho 29 obydlených s 99 občany, 2 domy jsou po demolicích stavěny znovu, 1 obydlen přechodně, 1 trvale neobydlen. Rozestavěna je dřevostavba manželů Ďáskových.
V ulici nejsou žádné veřejné budovy ani samostatné domy pro podnikání.
Výhled
Ulice má všechny předpoklady pro další rozvoj. V územním plánu je počítáno s prodloužením ulice a stavbou nových domů na Malých Zahradách až k Litavě. Lokalita je pro bydlení atraktivní, bez rušivé silniční dopravy.
Živnostníci po roce 1945
sedlář František Sedláček č. 147
stolař Ladislav Holeček č. 138
krejčí Alois Tůma č. 151.
Starosta, předseda MNV
Starostou Třebomyslic byl v letech 1933 - 1945 rolník Šimon Hedrich z č.p. 146,
předsedou MNV Žatčany byl v letech 1958 - 1972 technik Miroslav Švehla z č.p. 262.
V roce 2009 napsal Josef Sedláček, kronikář obce
Kout
KOUT
Kout patří k historicky nejstarší části obce. Ve Vlastivědě moravské od Augustina Kratochvila z roku 1910 čteme o ulicích v Žatčanech, že rovnoběžně s ulicí Hlavní (Náves) odbočuje na severozápadě ulice KOUT, nejjižnější části návsi se říká Horní konec a při silnici do Újezda vznikla Nová (nebo Újezdská). Na Hlavní ulici jsou půllány, v Koutě čtvrtlány s chaloupkami, na Horním konci a v Nové ulici bydlí chalupníci. Název KOUT vystihuje umístění ulice v zákoutí mimo hlavní silnice. Ulice se od východního směru k západnímu zužuje, domy jsou k sobě obráceny průčelím, na konci ulice jsou v pravotočivém ostrém silničním oblouku postaveny po levé straně příčně poslední čtyři. U nejpozději postaveného domu č. 99 (r.1930) končí betonová silnice , na ni navazuje ve strmém svahu polní cesta vedoucí k říčce Cezavě. Obyvatelům Kouta se všeobecně říká Koutňáci.
Průběh zastavěnosti Kouta
V roce 1771 bylo v obci provedeno číslování domů v číselné řadě. Domovní čísla byla přidělena po pořádku na domy stojící vedle sebe. Nejvyšší postupné číslo měl tehdejší biskupský statek ,,Dvůr” na konci vesnice Později byla dávána čísla tak, jak byly domy stavěny. Z toho lze vyvodit, že v Koutě (podle nynějších vlastníků) bylo v roce 1771 jen 5 domů:
č. 22 - Jaroš
č. 23 - Sýkora
č. 24 - Jambor
č. 25 - Svoboda
č. 26 - Podloucký
do konce 18. stol. bylo nově postaveno 5 domů:
č. 29 – fara
č. 30 - Matoušková (nyní zrušen)
č. 35 – Buchtová
č. 37 – Poláček
č. 38 - Veselá (Knapcová)
v 19. století postaveno 8 domů:
č. 39 – Hlouch
č. 56 – Fiala
č. 58 – Miker
č. 62 – Ohniště
č. 64 - Kostyál
č. 65 – Peterková
č. 66 – Opluštil
č. 67 - Vozdecký (nyní zrušen)
ve 20. stol. - do konce roku 1928 5 domů:
č. 73 - Chmelík (vznikl rozdělením domu č. 66)
č. 81 – Sedláček
č. 82 – Buchta (nyní zrušen)
č. 90 – Brabcová
č. 99 - Lozart
Další rozvoj Kouta nenastal, protože už nebyly vhodné stavební pozemky, ulice končí srázem za posledním domem č. 99 - Lozart.
Přestavby a rekonstrukce domů po roce1945
Od roku 1945 do roku 2002 bylo pět domů zbouráno a na jejich místech postaveny nové (č. 24, 26, 35, 39 a 99 ) Jeden dům byl rozdělen na dva (č. 66). U tří domů byla provedena velká rekonstrukce (č. 22, 29 a 64) a většina dalších byla v poválečném období modernizována (stavební úpravy, výměna střešní krytiny a oken, ústřední topení, vlastní vodárny apod.) Tři domy byly zbouráním zanikly (č. 30, 67 a 82). V původním venkovním vzhledu se dochovaly jen domy č. 29 (fara) a 62 (Ohniště)
Počet obyvatel v r. 1945 a v r. 2003
V roce 1945 bylo v Koutě 23 domů s čísly popisnými, všechny byly obydleny. V roce 2003 je domů 21, z toho je 15 obydlených a 6 neobydlených. V roce 1945 žilo v Koutě 70 obyvatel, v roce 2003 59 obyvatel (úbytek 11). Nyní je zde 15 dětí ve věku do 14 let, v produktivním věku je 32 občanů, z toho 1 v invalidním důchodu, důchodců nad 60 let je 9. V Koutě žije 11 manželských párů (všichni v prvním manželství – žádný rozvedený), 2 vdovy a 1 vdovce. Manželé Simandlovi oslavili v roce 2001 zlatou svatbu. Nejstarší občankou Kouta je Ludmila Poláčková č. 37 ( * 1927).
Školy v Koutě
Obecní škola bývala většinou v Koutě. Z nejstarší školní kroniky se dovídáme, že kolem roku 1810 sloužila jako škola stará došková chaloupka za hřbitovní zdí, která byla kolem r. 1815 jako naprosto nevyhovující zbourána. Pak byla škola několik roků na domě 35 (dnešní Ludmila Buchtová), odtud se přestěhovala do čísla 30 (dnes rozestavěný domek po Aloisu Lozartovi v majetku manž. Simandlových). Několik let pak byla mimo Kout. Obec neměla pro školu vlastní budovu, vždycky si domek pronajímala. Teprve v r. 1832 koupila obec poslední dům po pravé straně Kouta č. 25 od Martina Procházky. Chalupu zbořili a na jejím místě postavili jednotřídní školu. V roce 1856 škola vyhořela, při obnově byla škola rozšířena o byt učitele a malé hospodářství. Do jedné malé třídy chodilo v té době průměrně 115 dětí, střídaly se v dopoledním a odpoledním vyučování. Jednotřídka byla pro tak velký počet dětí nevyhovující, zvláště když počet dětí stále narůstal, např. ve šk. roce 1890/91 jich bylo přihlášeno 150! Proto byla vystavěna v r. 1893 nová dvoutřídní škola na č. 20.
Fara
Duchovní správa v obci (kostel a fara) se připomíná již ve 13. století. V roce 1634 samostatná farnost zanikla, ves byla přifařena k Újezdu. Začátkem minulého století vznikla v obci Kostelní jednota (1911), která usilovala o obnovení samostatné farnosti. Ve farské zahradě stávaly dva domky patřící též ke Koutu. Byl to domek č. 61, v němž bydlela rodina Hanušova a vedle něho starý obecní špitál bez domovního čísla (domek pro chudé, opuštěné a nemocné). Oba tyto domky koupila v roce 1913 Kostelní jednota, zbořila je a měla v úmyslu postavit faru novou. Mezitím vypukla 1. světová válka, se stavbou se nezačalo, po válce bylo rozhodnuto v těsné blízkostí hřbitova faru nestavět. Proto bylo v roce 1920 koupeno od Ondřeje Vinklera hospodářské stavení, prozatímně upraveno na obydlí pro kaplana. Když byl v roce 1924 ustanoven správcem farnosti P. Alois Svára, začala se původní usedlost přestavovat pro potřeby fary. V roce 1929 se s úpravami skončilo, v roce 1931 byl P. Svára jmenován prvním farářem obnovené římskokatolické farnosti. Na faře bydleli kněží nepřetržitě až do smrti třetího faráře děkana P. Františka Bébara v roce 1963.
Betonová silnice
V dřívějších dobách vedla do Kouta nezpevněná cesta, za deštivého počasí ztěží sjízdná. Zastupitelstvo obce rozhodlo V roce 1941, že v Koutě postaví betonovou silnici. Stavbu provedla firma zednického mistra Josefa Rujbra z Třebomyslic. Pamětníci vyprávějí, že všechny práce byly prováděny ručně (výkop a zpevňování podloží, míchání, rozvoz a rovnání betonové směsi). Přesto byla odvedena rychlá a poctivá práce. ,,Betonka”, jak se jí stále říká, začínala u státní silnice naproti dnešního Habigerova domu č. 2 a vedla kolem hostince k poslednímu domu v Koutě (Alois Lozart). Při osvobozování obce byl povrch značně poškozen projíždějícími tanky, v posledních letech zase průjezdem těžkých mechanizmů. Při úpravě návsi v roce 1995 byla část betonky od státní silnice po Vymazalovo rozšířena a pokryta asfaltovým kobercem.
Hody 1980
V roce 1980 se v Koutě uskutečnily soukromé hody. Tehdy neměla žádná místní organizace o pořádání hodů zájem. Mládež chtěla přesto hodovat a tak se domluvila, že si udělá soukromé hody sama. Před Sedláčkův dům č. 81 v Koutě si postavili menší májku, stárci šli ráno do kostela v krojích, na odpolední zábavu donesl každý něco k snědku a vypití, vyhrával místní národopisný soubor Cezava a hudba z magnetofonu. Odpoledne pršelo a tak se hodovalo u Sedláčků v průjezdu, večer už bylo hezky, zábava se přenesla pod májku. Hody byly veselé, k chase se přidávali další hodovníci, zpívalo se, juchalo se a tančilo se až do noci. Pro organizátory byla v období normalizace pořádat nepovolenou zábavu dost riskantní, zvláště když byli všichni krojovaní z katolického prostředí. Naštěstí z toho nepříjemnosti nebyly. Tehdejší účastníci si na tyto privátní hody rádi vzpomínají.
Starostové a jiní významní občané
Od zavedení obecního zřízení v r. 1850 byly z Kouta starostové obce:
Martin Zapoměl, č. 24 (1857 - 1864)
Josef Sedláček č. 22 ( 1883- 1887)
František Sedláček č 22 (1906 - 1909)
Josef Sedláček č. 81 (1913 - 1923)
Josef Sedláček č. 81 (1990 - 1998)
Libor Jaroš z č. 22 je umělecký malíř a restaurátor starých výtvarných děl, většinou církevních.
Na čísle 23 bydlel v letech 1919 - 1925 pozdější význačný brněnský stavitel Václav Dvořák, který do znárodnění v roce 1948 postavil stovky rodinných domů a průmyslových objektů nejen v Brně, ale i jinde v Čechách, Slovensku, Rakousku a Německu. Podle jeho projektu byla také v roce 1922 postavena místní sokolovna a v roce 1929 vilka pro rodiče na čísle 23.
Ing. František Poláček z čísla 37 je od roku 1999 předseda místního zemědělského družstva (od roku 2010 starosta obce – doplněno v roce 2011)
Z čísla 90 pochází Jiří Brabec (* 1976), kněz, člen řeholní kongregace Legionáři Krista.
V roce 2003 napsal Josef Sedláček, kronikář obce